Rox pohlédl na obzor. Igil již vyšel a rozléval po krajině modré světlo. Druhé slunce se ještě schovává, ale brzy doplní modrou konturu krajiny svým bílým jasem. Bylo celkem dost brzo ráno: Roxe opět probudily žáby z nedalekého rybníka svým kvákáním. Povzdechl si: nechápal, proč se v jejich městě tito tvorové pěstují v tak velkém množství. Ale potom se uklidnil: uvědomil si, že dnešní den je vyjímečný. „Je mi patnáct,“ pomyslel si. „Je vám patnáct, pane.“ Kovový hlas robota starajícího se o domá