Otázky k přístupnosti webů – 3

Lze v Google Analytics rozpoznat uživatele s asistivními technologiemi? Jak tyto uživatele oslovit? Co je výjimka v zákoně o nepřístupnosti pro nepřiměřenou zátěž a kdy ji použít? Co musí obsahovat Prohlášení o přístupnosti?

Celý článek

Text vyšel původně na autorově webu v podobě adventního kalendáře otázek a odpovědí.

Lze z Google Analytics nějak vyčíst, že na web přišli uživatelé s asistivními technologiemi?

Nelze.

Ačkoliv se požadavek vědět, kolik lidí s handicapem navštěvuje moje webové stránky, může zdát na první pohled legitimní (a věřím tomu, že drtivá většina lidí si tuto otázku pokládá v dobré víře nabídnout co nejlepší uživatelský zážitek těm, kdo je používají), získání tohoto typu informací snadné není.

Důvody jsou v zásadě dva:

• technický: když si to trochu zjednodušíme, asistivní technologie fungují nad běžnými prohlížeči (uživatelé s handicapem nepoužívají speciální prohlížeče). Takže zjistit, že nad prohlížečem běží další program, jehož prostřednictvím uživatel k obsahu webu přistupuje, prakticky nelze.
• ochrana soukromí: údaje o zdravotním stavu jsou v obecné rovině považovány za údaje citlivé (a i informace tom, že používám asistivní technologie, ze které se dá toto odvodit, k nim patří také). A jen málokdo je ochoten je takto volně sdílet bez kontroly toho, co se s nimi dále děje.

New "Accessibility Events" setting in VoiceOver on iOS 12.2 allows your device to report to websites if you have an assistive technology running https://t.co/n7vuyrNsI9#a11y

— Paul J. Adam (@pauljadam) March 26, 2019

Ostatně když před necelými dvěma lety přišel Apple s funkcionalitou Accessibility Events, velmi rychle dostal přes prsty především od uživatelů s handicapem, kteří informace o tom, že používají asistivní technologie, rozhodně sdílet nechtěli.

Je tedy nějaká cesta, jak tyto informace zjistit a tuto skupinu uživatelů oslovit?

Asi nejsnazší způsob je se na ně uživatelů na rovinu zeptat (samozřejmě se zdůvodněním toho, k čemu tyto informace potřebuji, jak s nimi naložím a jak je zabezpečím). A kdo bude chtít, ten se o ně podělí. Způsoby oslovení této cílové skupiny uživatelů mohou být různé – od možnosti sdělit je po registraci na našem webu, přes oslovení spolkových či servisních organizací, až po cílený kontakt na akcích, které se pro ně pořádají (u nás se v případě zrakově postižených nabízí třeba Agora).

O tom, že to může fungovat, se je možné přesvědčit například při vyplňování profilu aplikace Záchranka, kde v sekci Zdravotní údaje můžeme (ale nemusíme) tento typ údajů uvést.

Další čtení k tématu

• Thoughts on screen reader detection
• Apple Releases iOS 12.2; Bringing Apple News to Canada and Four New Animoji
• Dear Screen Reader Users, Since Web Developers Can’t Automatically Detect If You’re Using A Screen Reader, Why Don’t You Just Hand That Data Over, The Apple Edition

Jak funguje výjimka pro nepřiměřenou zátěž?

Do působnosti zákona o přístupnosti spadají povinné subjekty různé velikosti – od malých obcí či příspěvkových organizací až po velké úřady a ministerstva. Zákon o přístupnosti ale platí pro všechny stejně a na všechny klade stejné požadavky. Je ale zřejmé, že míra toho, jak snadno se bude dařit konkrétnímu povinnému subjektu požadavky zákona plnit, se může (a dost pravděpodobně bude) výrazně lišit. S jiným rozpočtem na tvorbu a provoz webu totiž hospodaří malá obec, jiný (mnohdy i o x řádů vyšší) rozpočet na tento účel bude mít ministerstvo či jiný velký úřad.

V odůvodněných případech tedy nemusí povinný subjekt zpřístupnit obsah, na který se zákon o přístupnosti vztahuje, a může uplatnit tzv. výjimku pro nepřiměřenou zátěž. Povinný subjekt tak ale může postupovat jedině tehdy, pokud by zpřístupnění obsahu mělo velmi nevýhodný poměr cena:výkon (když to řeknu trochu lidově), náklady na straně povinného subjektu by byly nad jeho aktuální možnosti a nebyly by vyváženy přínosy na straně uživatelů.

Posouzení nepřiměřené zátěže provádí povinný subjekt. V rámci tohoto posouzení povinný subjekt zohledňuje svou velikost, povahu prezentovaných informací, své zdroje a odhadované náklady a přínosy ve vztahu k očekávanému přínosu pro uživatele webových stránek a mobilních aplikací (jedná se zejména o uživatele se zdravotním postižením, pro které je přístupně prezentovaná informace často stěžejní potřebou například k vyřízení žádosti).

V případě zdrojů na straně povinného subjektu se nebere v potaz pouze přímá zátěž finanční, ale také zátěž organizační. Zohlednit lze tedy také finanční náklady na případnou změnu, stejně jako počet osob, které by na tuto změnu musel povinný subjekt v rámci své činnosti vyčlenit, a to ve vztahu k rozpočtu a lidským zdrojům, které má daný subjekt k dispozici.

Výjimku o nepřiměřenosti lze aplikovat pouze na určitý obsah webové stránky či mobilní aplikace (povinný subjekt tedy nemůže prohlásit, že z důvodu nepřiměřené zátěže nebude přístupnost řešit vůbec). I při aplikaci uvedené výjimky o nepřiměřenosti je tedy stále nutné obsah webových stránek či mobilních aplikací zpřístupnit v co nejvyšší možné míře a ostatní obsah, na který nebude výjimka o nepřiměřenosti uplatněna, je potřeba zpřístupnit v rozsahu, ve kterém to zákon po subjektu vyžaduje.

Povinný subjekt také musí v případě uplatnění výjimky pro nepřiměřenou zátěž poskytnout uživateli jím spravovaných webových stránek nebo mobilních aplikací náhradní řešení pro přístup k tomu obsahu, na který je výjimka uplatněna. Je však také potřeba zdůraznit, že uvedené náhradní řešení je pouze dočasným řešením a povinný subjekt by se měl i nadále pokoušet o možnost zpřístupnění jím spravovaných webových stránek a mobilních aplikací. Pokud důvod, kvůli kterému povinný subjekt došel k závěru, že mu plnění uvedené povinnosti způsobuje nepřiměřenou zátěž, již neplatí (úřad si například nechat vytvořit nové webové stránky), je povinen povinnostem zákona dostát standardní cestou.

Institut nepřiměřené zátěže může být jedním ze slabých míst zákona, protože nikde není stanoveno, co přesně se nepřiměřenou zátěží rozumí. Hrozí tedy riziko, že jej mohou některé subjekty aplikovat i v situacích, kdy by bylo možné požadavky zákona naplnit standardní cestou (tedy zpřístupněním webu či aplikace). Současně ale platí, že pro řadu subjektů je to velmi užitečný mechanismus, jak naplnit literu zákona s ohledem na zdroje, které mají s ohledem na svou velikost, rozpočet či personální obsazení k dispozici.

Co vše musí obsahovat Prohlášení o přístupnosti?

Povinné subjekty musí na základě § 8 zákona o přístupnosti zveřejnit tzv. Prohlášení o přístupnosti týkající se míry souladu jejich webových stránek a mobilních aplikací s požadavky na ně kladenými.

Vyplnění Prohlášení naštěstí není nic složitého, Ministerstvo vnitra nabízí na svém webu na stránce Prohlášení o přístupnosti dostatek informací včetně vzorového Prohlášení o přístupnosti a poznámek, jak Prohlášení vyplnit.

Osobně považuji za nejdůležitější body prohlášení o přístupnosti zejména:

• funkční kontakt: ten se může návštěvníkům stránek hodit v případě, kdy na webu narazí na nějaký problém s přístupností a potřebují informace získat alternativní cestou. A tím funkční myslím nejen to, aby bylo možné například poslat e-mail, ale i to, aby na došlé zprávy někdo fundovaně reagoval.
• stať o nepřiměřené zátěži: pokud provozovatel webu uplatňuje výjimku pro nepřiměřenou zátěž, je potřeba právě v Prohlášení o přístupnosti popsat, které části webu či aplikace nejsou v souladu se zákonem o přístupnosti a jaké je náhradní řešení pro přístup k tomu obsahu, na který je výjimka uplatněna. Důvod, proč je toto třeba popsat, je nabíledni – pokud uživatel narazí na nějakou bariéru v přístupnosti, může si zde snadno ověřit, zda je problém známý a existuje náhradní řešení, které může v případě potřeby využít.